Když máš odvahu a otevřenou mysl, dokážeš nemožné!
Viktor a případ zmizelého psa
Kam se podělo to roztomilé štěně, které ještě včera cupovalo na kousky maminčinu kuchařku?
Viktor s Žofií rozjíždějí detektivní pátrání. Ani jeden z nich však
netuší…
Ilustrovaná kniha pro nebojácné děti,
rodiče a prarodiče od 8 do 108 let
foto Jana Pertáková
Ke psu Senecovi, kterého Viktorovi věnovala teta Bobina, přibyla bezvadná kamarádka Žofie. Jenže Seneca se ztratí. A začíná skutečně napínavé dobrodružství. Podaří se ho zachránit nebo ne?
Už teď se strašně moc těším, jak jednou budu obě knížky, jak "Viktora a záhadnou tetu Bobinu", tak i "Viktora a případ zmizelého psa", číst svým vnučkám.
— Taťjana Medvecká, herečka
Strach, hrůza a beznaděj…
Takové pocity prožívá Viktor, kterému jednoho dne záhadně zmizí jeho milované štěně.
Se svou kamarádkou Žofií rozjíždí detektivní pátrání. Ani jeden z nich však netuší, do jak mrazivého
nebezpečí se dostanou.
Podezřelých je hodně, věřit nemůžou nikomu. A nejhorší je, že vyřešení celého případu mají celou
dobu přímo před očima…
Další detektivní příběh pro děti od autorek úspěšné knihy Viktor a záhadná teta Bobina…
Co si o knize myslí
Chvílemi se mi tajil dech napětím a chvílemi jsem naopak rozdýchávala dojetí. Viktor je ze současného světa, citlivý kluk, který tak odhodlaně a zapáleně ukazuje cestu odvahy.
Kdyby byly takové knihy na seznamu povinné četby v době mého dětství, určitě bych nesháněla výcuc do čtenářského deníku podvodem.
— Šárka Brožíková, speciální pedagog, psycholog
Kdybych se mohla vrátit do svých deseti let, měla bych jedno velké přání: mít Viktora a Žofii za přátele. Třeba aspoň v knížce.
— Martina Fojtů, akademická malířka, ilustrátorka
Viktor a případ zmizelého psa je strašně napínavá knížka. Vadí mi, když někdo ubližuje dětem i zvířatům. Nejvíc jsem se bál, když šel Viktor s Žofií v noci zachránit Senecu.
— Benjamín, 7 let
Viktor a případ zmizelého psa je zábavná a napínavá kniha, od které se nelze odtrhnout. Přijde mi zajímavé, že zde dětští čtenáři mohou vidět například bezdomovce i z jiného úhlu pohledu. Velice se mi líbí zápletka i konečné rozřešení případu.
— Stázka, 13 let
Detektivka, jak má být! Tahle dokonce zadrnká nejen na dobrodružnou strunku, ale i na tu dojemnou a veselou. Kromě napínavého příběhu, který vás chytne a do poslední strany nepustí, je tu ještě něco, co vás neomylně polapí – štěně, za které budete dýchat.
A dobrá zpráva pro všechny Viktorovy fanoušky – novou knížkou určitě nebudete zklamaní.
— Helena Varšavská, redaktorka nakladatelství Grada
Moc se mi líbilo Lunino království. Neznám nikoho, kdo by bydlel v maringotce. A taky jsem byla nadšená, kolik lidí pomohlo Viktorovi hledat pejska. Je to opravdu pěkná knížka.
— Maruška, 8 let
Když hledáš a máš oči otevřené
můžeš se ocitnout i v království
…Na konci osady čekalo Viktora překvapení. Zůstal stát jak omráčený, něco takového ještě nikdy neviděl. Před ním se skvěla překrásná dřevěná maringotka pomalovaná pestrými barvami. Nahoře nad jejími okny bylo velkými písmeny napsáno: LUNINO KRÁLOVSTVÍ.
Prohlížel si zarostlou zahradu a najednou si všiml velké holky, která si hověla v houpací síti. Nevěděl, co si o ní má myslet. Měla dlouhé fialové vlasy zacuchané do dredů s kovovými korálky, v uších několik náušnic a na rukou velké množství náramků. Přestože už bylo chladněji, byla oblečená jak v teplý letní den. Viktor si všiml, že má po těle spoustu tetování.
Bosýma nohama zvedala do výšky mourovaté koťátko a smála se tomu, jak mžourá na svět. Potom si ho dala na hlavu a nechala ho hrát si s korálky ve vlasech. Líně k nim otočila hlavu a sametovým hlasem pronesla: „Nazdar, Žofie, vedeš si pánskou návštěvu? Tak vítejte.“
„Prosím tě, Luno, nech toho!“ zčervenala Žofie. „To je Viktor. Pojď, Viktore, ukážu ti, kde bydlíme.“ Viktor se k ní nahnul a tiše zašeptal. „A kdo je to vlastně ta Luna?“ Žofie se široce usmála a pronesla, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem: „Přece moje máma.“
Hlídač mezitím došel až doprostřed sadu a vztekle se rozhlížel po svém nepříteli. Oháněl se holí a sprostě nadával: „Vylez, ty zbabělče, postav se mi jako chlap chlapovi!“ Z jeho hlasu však bylo znát, že začíná mít opravdový strach. Těžce dýchal a jeho kulhání bylo čím dál tím zřetelnější. Opřel se o strom, vytáhl látkový kapesník a otíral si zpocené čelo. Vtom zůstal jak opařený.
Ucítil, že strom, o který se opírá, se pohnul. Hlídač zavrávoral, a kdyby ho nezachránila jeho hůl, spadl by na zem jako hruška. Zíral na strom, který před jeho zraky ožíval. Když se na něj zadíval pozorněji, ucukl. S hrůzou zjistil, že stará jabloň má dokonce oči a ty oči se dívají přímo na něj. Chtěl se rozběhnout a utíkat pryč, ale nohy ho neposlouchaly. Jako by ani nebyly jeho…